Hraniční porucha osobnosti: Co to je, jak se projevuje a co pomáhá
hraniční porucha osobnosti, chronická porucha, která se projevuje extrémními náladovými výkyvy, neustálým strachem z opuštění a nestabilními vztahy. Je to něco jiného než jen „být citlivý“ nebo „mít náladu“. Lidé s touto poruchou často cítí, že jsou „prázdní“ uvnitř, a jejich emoce se mohou převrátit z lásky do nenávisti za pár minut. To všechno je způsobeno tím, že jejich mozek neumí efektivně zvládat intenzivní pocity – a proto reaguje příliš silně, příliš rychle, příliš bolestivě.
dialektická behaviorální terapie (DBT), specifická forma terapie vyvinutá pro právě hraniční poruchu osobnosti. Je jediná metoda, která má důkazy o dlouhodobém účinku – a to nejen na náladách, ale i na samovražedném chování. DBT učí konkrétním dovednostem: jak zastavit sebepoškozování, jak přežít krizi bez škody, jak říct „ne“ bez obavy, že vás opustí. A nejde jen o hovory – je to jako trénink svalů, jen pro duši. Když se naučíte rozpoznat, kdy vaše emoce přetékají, a máte nástroje, jak je zpomalit, začnete mít kontrolu tam, kde jste dříve cítili, že vás kontrolují.
sebepoškozování, fyzické poškozování vlastního těla jako způsob, jak zvládat nevyslovitelnou bolest. Je běžným příznakem, ale ne všichni ho projevují. Někteří lidé se „poškozují“ jinak – například přehnaným vystavováním se nebezpečí, nekontrolovaným přejídáním, nebo vytvářením chaosu ve vztazích, aby se cítili „živí“. Všechny tyto chování mají jedno společné: jsou pokusem o uklidnění vnitřního bouře. A právě proto je terapie tak důležitá – ne proto, že byste byli „špatní“, ale protože nikdo nikdy neukázal, jak to jinak udělat.
Co pomáhá? Nejsou to léky. Nejsou to „víc se snažit“ nebo „přestat být citlivý“. Pomáhá systém, který vás naučí, jak se k sobě chovat jako k někomu, koho milujete. A to je přesně to, co DBT dělá. V Česku je možné najít skupinové i individuální terapie, které se na to zaměřují – a mnozí lidé, kteří dříve cítili, že jsou „ztracení“, najdou způsob, jak znovu začít žít.
Podívejte se na tyto příběhy – některé jsou o tom, jak se někdo naučil zastavit sebepoškozování, jiné o tom, jak se změnila komunikace s partnerem, nebo jak se člověk naučil říct „potřebuji pomoc“, aniž by se cítil slabý. Všechny tyto příběhy mají jedno společné: začaly tím, že se někdo rozhodl nechat se pomoci – ne proto, že byl „churavý“, ale protože si zasloužil klid.
