Senzorická integrační terapie pomáhá dětem s poruchou autistického spektra zvládat přetížení smyslovými podněty. Základem je hra v terapeutickém prostředí, která učí mozek správně zpracovávat doteky, pohyb a zvuky. Výsledkem je klidnější chování a lepší život.
Smyslová citlivost: Co to je a jak ovlivňuje naše emoce a vztahy
Co když vás šum větráku na pracovišti rozrušuje, když se vám v kavárně chce plakat, protože je tam moc lidí, nebo když se po večeru s přáteli cítíte vyčerpáni, i když jste jen seděli a mluvili? To může být smyslová citlivost, hluboké zpracování podnětů z okolí, které zahrnuje smysly, emoce i sociální signály. Also known as vysoká citlivost, it is not a disorder, but a natural trait found in about 15–20 % of the population. Lidé s touto vlastností nejsou jen „přecitlivělí“ – jejich mozek zpracovává informace podrobněji a hlouběji, což může vést k větší kreativitě, empatii, ale také k rychlejšímu vyčerpání.
Smyslová citlivost se často plést s úzkostí nebo depresí, ale to není to samé. Je to HSP (Highly Sensitive Person), vlastnost, která se projevuje v pěti oblastech: hluboké zpracování informací, přecitlivění na podněty, vysoká emocionální reaktivita, citlivost na stimuly a pozornost na detaily. Když se toto projevuje v terapii, klienti často říkají: „Nikdo mi nevěří, že to pro mě je tak těžké.“ A právě proto je důležité, aby terapeut rozuměl tomu, že nejde o „přehnanou reakci“, ale o jiný způsob fungování mozku. Některé terapeutické přístupy, jako je CBT nebo DBT, se s tím výborně vypořádávají – ne proto, že se snaží „napravit“ citlivost, ale proto, že učí, jak s ní žít.
Největší problém není samotná citlivost, ale to, že se člověk učí, že je „příliš citlivý“ – a začíná se stydět, schovávat, potlačovat. To vede k vyhoření, úzkostem nebo problémům ve vztazích. V terapii se tedy nejedná o to, jak změnit smyslovou citlivost, ale jak ji poznat, respektovat a využít. Někteří lidé s touto vlastností jsou skvělí umělci, terapeuté nebo rodiče – prostě proto, že vidí věci, které ostatní přehlížejí.
V našich článcích najdete příběhy, jak lidé s vysokou citlivostí překonávali strach z jídla, jak se učili hranice, jak se vyrovnávali s emocemi ve vztazích a jak jim terapie pomohla přestat vnímat svou citlivost jako vadu. Nejde o to, aby jste „přestali být citliví“. Jde o to, abyste přestali být sám sebou nešťastní.