Proč léčba závislosti trvá měsíce, někdy i roky? Mnozí si myslí, že když člověk přestane užívat, už je všechno za ním. Ale to je největší omyl. Závislost není jako chřipka, kterou přežiješ za týden. Je to chronické onemocnění, které mění mozek, životní styl, vztahy a celou osobnost. A když se to chce opravdu změnit, trvá to čas. Mnoho lidí ukončí léčbu po třech měsících, protože si myslí, že už to zvládají. A pak se vrátí. Zpět do kruhu. Protože fyzické odvyknutí je jen začátek.
Co se vlastně děje v mozku?
Když někdo užívá návykovou látku po letech, jeho mozek se přestaví. Vytvoří se silné neuronové dráhy, které spojují pocity stresu, unavy nebo smutku s touhou po látce. To není jen otázka vůle. To je biologická změna. Podle neurovědeckých studií, které citují léčebny jako Šternberk a Sancedet, trvá přestavba těchto drah minimálně 6 až 12 měsíců. A to je jen začátek. Mozek potřebuje čas, aby se naučil, že šťastný život bez látky je možný. A to se neudělá za pár týdnů. Potřebuje opakování, nové návyky, nové vztahy, nové způsoby, jak se vypořádat s bolestí.Rozdíly mezi léčebnami: Proč některé trvají 3 měsíce, jiné 12?
V Česku existují dva hlavní modely léčby. První jsou psychiatrické léčebny. Tam se zaměřují na bezpečnou detoxikaci a stabilizaci. Program tam trvá obvykle 3 až 4 měsíce. To je vhodné pro lidi, kteří mají těžké fyzické příznaky - třeba alkoholovou závislost s poškozeným jaterem, nebo kombinaci závislosti a deprese. Tam je důležitý lékařský dohled. Ale to není konec. To je jen příprava. Druhý model jsou terapeutické komunity. Ty nejsou nemocnice. Jsou to živé komunity, kde lidé žijí spolu, pracují spolu, řeší problémy spolu. Léčba tam trvá 6 až 18 měsíců. Proč tak dlouho? Protože cílem není jen přestat užívat. Cílem je naučit se žít bez ní. To znamená: jak se vyrovnat s kritikou, jak říct „ne“, jak pracovat, jak platit účty, jak se omluvit, jak mít přátelství, které nezakládáš na látce. V terapeutické komunitě Karlov se to dělí do čtyř fází. Každá fáze trvá několik měsíců. První je přežití. Druhá je poznání. Třetí je odpovědnost. Čtvrtá je příprava na svět venku. A to všechno nemůžeš zkrátit.Co je s těmi 33denními programy?
Některé soukromé zařízení, jako Dům Moniky Plocové, nabízejí 33denní intenzivní terapii. Zní to jako rychlé řešení. A ano - může pomoci. Ale ne jako samostatná léčba. Tento model se zaměřuje na osobní zodpovědnost, vnitřní rozhodnutí a bez medikace. Je vhodný pro lidi, kteří už mají základní odvyknutí a potřebují „přepnout“ myšlení. Ale pro chronické závislé? Pro ty, kteří užívají 15 let? To není dost. Experti z Šternberku a Sancedet to jasně říkají: tento přístup je doplněk, ne náhrada. Když člověk odejde z 33denního programu a vrátí se do stejného prostředí, kde má přátele, kteří pije, a kde je stres, že nepracuje - většinou se vrátí. Dlouhodobá léčba je o změně prostředí. A to trvá čas.
Proč lidé odcházejí dřív - a co se stane?
Většina lidí, kteří recidivují, neukončí léčbu proto, že je něco špatně. Ale proto, že si myslí, že už to mají pod kontrolou. Jan H. z Anonymních alkoholiků to řekl takto: „Na začátku jsem si myslel, že 3 měsíce budou stačit. Ale teprve po šesti měsících jsem začal opravdu rozumět svému problému.“ Ministerstvo zdravotnictví ČR má jasná data: lidé, kteří absolvují léčbu déle než 6 měsíců, mají o 37 % nižší riziko návratu. Ti, kteří odejdou dřív - třeba po 3 měsících - se většinou vrátí do 3 týdnů. Proč? Protože se nezvládli naučit nové způsoby života. Jejich mozek ještě nevěřil, že život bez látky může být lepší. A když přijde první stres - někdo ho zklame, ztratí práci, rozbije se auto - jeho mozek mu šeptá: „Zkus to znovu. Už to zvládneš.“ A on to zkouší. A selhává.Co je doléčování - a proč je to nejdůležitější?
Největší chyba je přehlížet fázi po léčbě. Mnoho lidí si myslí, že když vyjde z léčebny, je vyléčený. Ale to je největší iluze. Doléčování není doplněk. Je to samotná jádro dlouhodobého úspěchu. Psychiatrická léčebna Šternberk doporučuje opakovací pobyt: první po třech měsících, pak každé tři měsíce v prvním roce, a dvakrát ročně ve druhém. Každý takový pobyt trvá jen pět dní - pondělí až pátek. Ale co se tam děje? Opakuje se terapie, kontrolují se pocity, vytvářejí se plány na příští týdny. A hlavně - lidé si uvědomují: „Já nejsem vyléčený. Ale učím se žít s tím, že jsem závislý.“Co se děje v praxi - reálné příběhy
Na platformě Pacientské hodnocení má terapeutická komunita Karlov 4,2 z 5 hvězdiček. Lidé chválí, že jim pomohla. Ale kritizují čekací dobu - někdy až šest měsíců, než se dostaneš do programu. A co je horší? Více než 68 % soukromých terapeutických komunit v Česku má finanční problémy. Vláda hradí jen část nákladů. Zbytek musí komunity doplácet z vlastních zdrojů. To znamená, že i když máš chuť se léčit, nemusíš se dostat. A to je tragédie. Na druhé straně jsou lidé, kteří se vrací. Jeden klient na fóru Závislosti.cz napsal: „Po 4 měsících jsem cítil, že už to zvládám. Ale terapeut trval na dalších 8 měsících. Nakonec jsem odešel. A za 3 týdny jsem relapsoval.“ To je příběh, který se opakuje tisíckrát. Ne proto, že byl terapeut příliš přísný. Ale proto, že ten člověk nebyl připravený. A to se nedá naučit za tři měsíce.