Mezi sezeními: Co dělat, když terapie přestává být jen o sezeních
Terapie není jen to, co se děje v kanceláři terapeuta. Mezi sezeními, jsou dny, kdy se skutečně mění myšlenky, návyky a reakce. Also known as terapeutický proces mimo sezení, to je ta část, kde se učíte, jak žít jinak, když nikdo nevidí. Mnoho lidí si myslí, že terapie funguje jen tehdy, když sedíte na křesle a mluvíte o svých problémech. Ale pravda je jiná: většina změny se děje právě mezi sezeními. Když si vezmete domů to, co jste se naučili, když si zapíšete, co vás trápí, když se zastavíte a položíte si otázku: „Co jsem právě udělal?“ — to je, když se začíná něco měnit.
Domácí cvičení, jsou ty malé, často zanedbané kroky, které spojují terapii s každodenním životem. Also known as praktické úkoly, nejsou to domácí úkoly jako ve škole — nejde o to, jestli jste je splnili, ale jestli jste se s nimi setkali. Může to být jen pět minut, kdy si zapíšete, co vás vyčerpálo. Nebo to může být to, že si před spaním připomenete, že nemusíte být dokonalý. Nebo to může být, když se rozhodnete říct „ne“ někomu, kdo vás vyčerpává. Tyto chvíle nejsou malé. Jsou to ty, které vás připravují na příští sezení. A když se tam vrátíte, už nejste ten samý člověk. Terapeut to vidí. A to je ta chvíle, kdy se terapie stává životem, ne jen rozhovorem.
Mezi sezeními se také objevují ty nejtěžší chvíle — kdy se cítíte zpět, kdy se vše znovu zhoršuje, kdy si říkáte, že to všechno nemá smysl. To není selhání. To je normální. Terapie není cesta nahoru po přímé schodišti. Je to cesta po kopci, kde někdy kročíte dopředu, někdy se zaseknete, a někdy se vůbec nehnete. Ale i když se nehnete, vaše mozek pracuje. Přemýšlí. Zpracovává. Vytváří nové spojení. A to je právě to, co děláte mezi sezeními. Nejen děláte cvičení. Učíte se, jak se sama sebe poslouchat. Jak rozpoznat, kdy vás něco trápí, i když to neumíte slovy popsat. Jak si dát prostor na to, že se můžete cítit špatně, aniž byste museli okamžitě něco „napravit“.
Emocionální regulace, není něco, co se naučíte během jednoho sezení. Also known as schopnost zvládat vlastní pocity, je to dovednost, kterou si budujete každý den — v autobuse, při večeři, když se vzbudíte s tím, že vám něco zůstalo v krku. Když se vám podaří zadržet reakci, když jste naštvaní, když se rozhodnete nechat sebeviny být jen myšlenkou a ne příkazem, když si řeknete: „Toto je jen pocit, ne pravda“ — to je emocionální regulace. A to se děje mezi sezeními. Ne v kanceláři. Tam se to jen prohloubí, objasní, zkontroluje.
Mezi sezeními se také děje ta největší odvaha — odvaha nechat se být. Nechat se být unaveným. Nechat se být zmateným. Nechat se být tím, kdo ještě neví, jak to všechno vyřešit. A to je přesně to, co terapie potřebuje. Ne dokonalost. Ne výsledky. Ne rychlost. Potřebuje vás. Právě tak, jak jste. A to se děje mezi sezeními. Ne na křesle. Ale v každém dechu, který uděláte, když se rozhodnete nezatlačit své pocity pryč. V těch chvílích se stáváte svým vlastním terapeutem. A to je ten největší výsledek, který můžete dosáhnout.
