Komunikační terapie pro neverbální autisty nabízí alternativní cesty k vyjádření potřeb a emocí bez řeči. Od PECS až po hlasové tablety - jak fungují, co funguje a co ne. Všechno na základě českých dat a praxe.
PECS: Co je to komunikační systém pro děti s autismem a jak pomáhá
PECS, což je zkratka pro Picture Exchange Communication System, komunikační systém založený na výměně obrázků, který pomáhá lidem s komunikačními obtížemi vyjádřit své potřeby. Also known as systém výměny obrázků, je to jedna z nejčastěji používaných metod v terapii dětí s poruchou autistického spektra, která funguje i u těch, kteří nemluví nebo mají velmi omezenou řeč. Nejde o nahrazení řeči – ale o vytvoření cesty, kterou dítě může začít komunikovat, když slova nejsou k dispozici.
PECS není jen obrázky na papíře. Je to strukturovaný proces, který začíná tím, že dítě se naučí předat obrázek jídelníčku, aby si vyžádalo svačinu. Postupně se rozšiřuje: od jednoduchých požadavků přes odpovědi na otázky až ke sdílení názorů. Tento systém funguje, protože nevyžaduje, aby dítě mělo složitou jazykovou schopnost – stačí, když rozumí příčinnosti: „Když předám obrázek, dostanu to, co chci.“ V Česku ho používají terapeuti v dětských ordinacích, školách i domácích prostředích, a často ho kombinují se senzorickou integrační terapií, metodou, která pomáhá dětem zpracovávat smyslové podněty a snižovat přetížení nebo s Parent-Child Interaction Therapy, přístupem, který učí rodiče, jak efektivně reagovat na komunikační pokusy dítěte.
Co je důležité? PECS není „kouzelná hůlka“. Vyžaduje trpělivost, konzistenci a spolupráci celé rodiny. Ale když to začne fungovat – když dítě poprvé předá obrázek hladu a dostane jídlo – změní se celý vztah. Rodiče přestanou hádat, co dítě chce. Dítě přestane křičet nebo padat na zem. Vzniká důvěra. A to je ten první krok k tomu, aby se dítě začalo cítit slyšené.
V naší sbírce najdeš praktické příběhy o tom, jak PECS pomohl dětem s autismem v Česku – od prvního obrázku až po věty. Zjistíš, jak ho používat doma, jak ho integrovat do školního života, a proč ho někteří terapeuti kombinují s jinými metodami, jako je senzomotorická terapie nebo expoziční přístup. Nejde jen o techniku – jde o to, aby každé dítě mělo hlas, i když ho nemá ve slovech.