Spolupráce s učiteli v dětské terapii: Jak sjednotit postupy ve škole

Když dítě s poruchou učení nebo ADHD přijde do školy, neznamená to, že terapeutické postupy z kliniky automaticky fungují i v třídě. Učitel má 30 žáků, omezený čas a často ani neví, co vlastně terapeut dělá. A terapeut? Často neví, jak vypadá běžný den ve třídě. Výsledek? Dítě dostává protichůdné signály - doma ho uklidňují, ve škole ho přiměřeně trestají. A pak se diví, že se chování nezlepšuje.

Proč se terapeutické plány ve škole ztrácejí?

Nejčastější příčina není špatná vůle. Je to nesoulad postupů. Terapeut přijde s 15stránkovým plánem, který vyžaduje 45 minut denně na speciální cvičení. Učitel má 40 minut na vyučování a 15 minut na přestávku. Co dělat? Zanedbat plán. Nebo ho aplikovat jen z části - a pak ho považovat za neúčinný.

Podle výzkumu Národního ústavu pro vzdělávání z roku 2022 je 78% učitelů přesvědčených, že spolupráce s terapeuty je užitečná. Ale 82% říká, že nemají čas na schůzky. A 57% potvrzuje, že terapeuti a učitelé používají úplně jinou terminologii. „Emocionální regulace“ pro terapeuta znamená „naučit dítě dýchat, když se rozzlí“ - pro učitele to znamená „nechat ho sedět v koutě“.

Kdo je ten, kdo to všechno spojuje?

Mezi terapeutem a učitelem stojí školní psycholog. Nejde jen o překladatele jazyka. Je to koordinátor, který ví, jaké metody fungují ve třídě a které jen v kanceláři. Podle studie Masarykovy univerzity z roku 2017 je právě jeho role klíčová pro přežití terapeutického plánu ve škole.

Nejúčinnější školní psychologové nejsou ti, kteří nejvíc vědí o poruchách. Jsou ti, kteří nejvíc vědí o učitelích. Ví, kdy má učitel čas, jaké knihy čte, jaký má styl vedení třídy. A vědí, jak terapeutické techniky převést do reálného prostředí. Například:

• místo herní terapie (která ve třídě funguje jen v 22% případů) používají „třídní hru“ - kde každý žák dostane úlohu, která vyžaduje spolupráci, a dítě s ADHD je přiřazeno jako „koordinátor“ - tím se zvýší jeho pocit důležitosti.
• místo individuálního nácviku sociálních dovedností v kanceláři vytvářejí „společný příběh“ ve třídě - kde všichni žáci společně vytvářejí příběh o přátelství, a dítě s autistickým spektrem dostane úlohu „vyprávět, jak se cítilo, když ho někdo nevzalo“ - to je terapie, která se neodlišuje od výuky.

7 kroků, které opravdu fungují

Není potřeba komplikované systémy. Stačí pět kroků, které většina škol dělá špatně. Zde je to, co funguje - podle dat z Národního ústavu pro vzdělávání a praxi škol v Brně-Bohunicích:

1. První schůzka - 90 minut, všichni přítomni. Učitel, školní psycholog, rodiče, terapeut. Nejde o představení, ale o společné zjištění: „Co se děje ve třídě? Co se děje doma? Co se děje v terapii?“
2. 3 měřitelné cíle, ne 10 abstraktních. Ne: „Zlepšit sociální interakce.“ Ale: „Během 3 měsíců bude dítě moci začít hovor s jedním spolužákem za 3 vyučovací hodiny týdně.“
3. Maximálně 2 techniky. Ne všechny. Pokud máte 15 technik, zvolte ty dvě, které lze vložit do běžného dne. Například: „každé ráno 5 minut na emocionální hodnocení“ a „použití vizuálního harmonogramu na stole“.
4. Týdenní 15 minut - ne čtvrtletní schůzky. Představte si, že učitel a psycholog mají každý týden 15 minut na kávu. Ne o plánech. O tom, co se stalo včera. „Dnes se dítě nezlobilo.“ „Dnes se zlobilo, ale nevykřičelo.“ To je data, která se dají použít.
5. Protokol na jednom listu. Ne 10 stran. Jeden list. Tři sloupce: Den - Co se stalo - Co jsme udělali. Vystaví se na dveře třídy. Učitel, terapeut, rodič - každý může přidat záznam.
6. Rodiče - jednou za měsíc, ne jen když je problém. Nejen když se dítě zlobí. Ale i když se něco zlepšilo. „Dnes se poprvé sama zeptala, jaká je hodina.“
7. Každé čtvrtletí - hodnocení. Ne přehodnocení. Ne: „Je to lepší?“ Ale: „Který cíl jsme splnili? Který ne? Proč?“

Co se děje ve školách dnes?

Česká škola má 387 pedagogicko-psychologických poraden. Každá pokrývá několik škol. Ale v Praze je na jednoho školního psychologa 150 žáků. Na venkově 500. To znamená, že psycholog má čas jen na krátké schůzky - ne na hlubokou spolupráci.

Na 1. stupni ZŠ se spolupráce daří - 89% škol ji má zavedenou. Na 2. stupni je to 76%. Na středních školách jen 42%. Proč? Protože učitelé na středních školách nejsou připraveni. Neabsolvovali žádné školení. A nejsou v kontaktu s poradnami.

Je to problém systému. Podle průzkumu Mansio.cz z roku 2023 jen 35% učitelů absolvovalo alespoň 10 hodin školení o spolupráci s psychologickými poradnami. Výsledek? 78% nedorozumění.

Co se mění v roce 2025?

Od 1. září 2024 je zákonem povinné zavádět „terapeutické hodiny“ - 30 minut týdně, kde se vyučuje nejen vědomosti, ale i sociální dovednosti. To je nové. A velmi důležité.

Od roku 2025 bude každá škola s více než 200 žáky povinna mít alespoň jednoho specializovaného pedagoga. To je velký krok. Dříve byli jen psychologové. Teď bude někdo, kdo ví, jak se vypořádat s poruchami učení, autistickým spektrem, dyslexií - a jak to převést do výuky.

Největší změna ale přichází z technologie. Pilotní systém e-PLPP, který funguje ve 150 školách, umožňuje, aby učitel a terapeut viděli stejná data v reálném čase. Když se dítě zlobí ve škole, učitel to zadá do systému. Terapeut to vidí hned. A může upravit terapii. To není sci-fi. To je realita v některých školách už teď.

Co můžete udělat hned teď?

Nečekáte na změnu zákona. Nečekáte na nového pedagoga. Můžete začít dnes:

• Požádejte školního psychologa o krátkou schůzku. Ne o plánu. O tom, jak se dítě chová ve škole. A jak se chová doma.
• Požádejte o jednoduchý protokol. „Můžeme mít jeden list, kde budeme zapisovat, co se stalo?“
• Zvolte jednu techniku. Například: každé ráno 3 minuty na „jak se dnes cítíš?“ s obrázky - štěstí, smutek, nervózní, klidný.
• Nechte rodiče vědět, že se něco děje. Ne jen když je problém. Ale i když se něco zlepšilo.

Nejde o dokonalý plán. Nejde o to, aby všechno fungovalo perfektně. Jde o to, aby se dítě necítilo, že je v jedné třídě dvě různá děti - jedna v terapii, druhá ve škole. Jde o to, aby bylo jedna dítě - stejné doma, ve škole, v terapii.

Spolupráce s učiteli není bonus. Je to základ. Bez ní terapie zůstává v kanceláři. S ní se mění život dítěte - ve škole, doma, všude.