Mentální anorexie není jenom problém s jídlem. Je to hluboká psychická porucha, kde tělo přestává být tělem - a začíná být nepřátelstvím. Lidé s touto diagnózou nechají jíst, aby se neztloustli, ale většinou ani nevědí, proč to dělají. Je to jako být uvězněn ve vlastní hlavě, kde každá kousnutí jídla zní jako porušení pravidla, které nikdo jiný nevidí. A i když tělo slábne, mysl říká: „Jsi stále příliš tlustá.“
Psychoterapie není doplněk - je jádrem léčby
| Léčebný přístup | Dlouhodobá remise (po 2 letech) | Relaps po ukončení léčby |
|---|---|---|
| Psychoterapie (KBT + rodinná terapie) | 65% | 35% |
| Farmakoterapie (antidepresiva) | 20% | 80% |
| Nutriční podpora bez psychoterapie | 15% | 85% |
Nejčastější chyba je myslet, že stačí přimět pacienta, aby jídl. To je jako vyměnit kolo na autě, které má zničený motor. Bez psychoterapie se váha vrátí - ale myšlenky ne. A ty jsou ten, co způsobují, že se porucha opakuje.
Podle dat z Psychiatrické kliniky FN Brno a Centra AdiCare je psychoterapie jediná metoda, která mění hluboké postoje k tělu, jídlu a sobě samotné. Farmakoterapie - tedy léky jako fluoxetin - pomáhají jen v případě, že je k poruše příjmu potravy připojena deprese. Samotná anorexie se léky nevyléčí. Žádný antidepresivum nezmění to, že si člověk myslí, že je „příliš tlustý“, když váží 40 kg.
Kognitivně behaviorální terapie: Jak se mění myšlenky
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je nejvíce prokázaná forma psychoterapie pro mentální anorexii. Podle metaanalýzy Fairburna z roku 2009 má úspěšnost 40-60 %. Jak to funguje?
- Pacientka se učí identifikovat automatické myšlenky: „Když sním těsto, budu tuková.“
- Společně s terapeutem zkoumají, zda tyto myšlenky mají nějakou skutečnou základnu - nebo jsou jen strachem.
- Postupně se nahrazují realistickými myšlenkami: „Jídlo mě neztlustí. Tělo potřebuje energii, aby fungovalo.“
Terapie probíhá obvykle 1-2x týdně, každé sezení trvá 50 minut. V prvních měsících se zaměřuje na přerušení jídelních rituálů - například, že se člověk váží 5x denně, nebo že jí jenom zeleninu. Ale hlavní cíl není „sníst více“. Je to: „Zjistit, proč jsi se rozhodla, že jídlo je nebezpečné.“
Jedna 18letá pacientka z Healthyandfree.cz po půl roce terapie začala jíst sladkosti - a nejen to. Řekla: „Najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy nechtěla být tenká. Chcela jsem jenom, aby mě má matka měla ráda.“ Tohle je ta změna, kterou léky nedokážou dosáhnout.
Rodinná terapie: Když nemoc není jenom vaše
U dětí a mladistvých - kteří tvoří 90 % pacientek s mentální anorexií - je rodinná terapie klíčová. Nejde o to, že rodina je vina. Ale že celý systém se přizpůsobil nemoci. Když dcera nejí, rodiče se stávají „jídelními policisty“. Sestry se učí, jak se vyhnout konfliktům. Příbuzní se učí mlčet, když se dívka zavře do pokoje.
Rodinná terapie má jasný cíl: přestat podporovat nemoc. Terapeut pomáhá rodině:
- Přestat říkat: „Jen to sněz!“
- Přestat se vybízet: „Proč se tak chováš?“
- Začít říkat: „Vím, že to je těžké. Jsem tady.“
Podle studie Janoušové z roku 2019 trvá rodinná terapie 15-20 sezení. V prvních týdnech se často stává, že rodiče nevěří, že jejich chování má něco společného s nemocí. Ale když se naučí, jak reagovat jinak, pacientka začíná cítit bezpečí - a to je první krok k uzdravení.
Co se stane, když psychoterapie chybí?
Bez psychoterapie je výsledek téměř vždy stejný: dočasná stabilizace, pak relaps. Data z FN Brno ukazují, že 85 % pacientek, které dostaly jen výživnou podporu, za 2 roky zpět ztratí váhu. Proč? Protože myšlenky nezmizely. Jen se zatížily.
Někdo řekne: „Ale já jsem jenom zhubl, nejsem nemocný.“ To je přesně ten moment, kdy se nemoc ukryje za „zdravým stylem života“. A právě v tomto okamžiku se člověk vzdalí od pomoci. Psychoterapie se snaží právě tady - v tomto odmítnutí - najít cestu zpět.
Proč je tak těžké začít terapii?
Největší překážkou není peníze, ani nedostatek lékařů. Je to odmítnutí. Většina lidí s mentální anorexií nechce být vyléčena. Pro ně je tenkost identitou. Je to jako kdyby někdo odmítl léčit rakovinu, protože se mu líbí, jak vypadá s nádorem.
MUDr. Petr Winkler v knize „Psychiatrie pro praxi“ (2020) to nazývá „anorexická identita“. Pacientka si myslí, že když přestane jíst, je silná, kontrolovaná, dokonalá. A když jí terapeut řekne, že to je nemoc, cítí se napadnutá.
To znamená, že terapie nemůže začít, dokud není nějaká spolupráce. A ta často přijde až po hospitalizaci. V některých případech je nutná nucená výživa sondou - ale to není léčba. To je jen záchrana těla. Bez psychoterapie se to opakuje.
Kde najít pomoc v České republice?
Specializovaná centra jsou vzácná. V celé ČR je jen tři veřejná centra, která poskytují komplexní péči: FN Brno, FN Motol v Praze a FN Olomouc. Všechna mají týmy, které zahrnují psychiatra, psychologa, výživového poradce a internistu. To je důležité - nejde o jednoho lékaře. Jde o celý systém.
V soukromém sektoru je jen čtyři centra: AdiCare, Psyche, AMBULANCE a Centrum PPP. Měsíční program tam stojí 25 000-35 000 Kč. A i když je to drahé, výsledky jsou lepší - protože tam nejsou čekací doby a může se pracovat na jednotlivci.
Problém je, že v ČR je pouze 42 klinických psychologů specializovaných na poruchy příjmu potravy. To znamená, že na 750 pacientů připadá jeden specialist. Doporučený poměr je 1:200. Mnoho lidí čeká roky na začátek terapie. A v tom čase se nemoc zakoření.
Co se děje v roce 2025?
Naštěstí se něco mění. Centrum AdiCare v roce 2023 spustilo nový program, který kombinuje kognitivně behaviorální terapii s tělesnou a uměleckou terapií. V pilotní studii měl o 15 % vyšší úspěšnost než tradiční přístup. Lidé, kteří kreslili, tančili nebo psali o svých pocity, se lépe připojili k terapii.
Prof. MUDr. Jiří Raboch předpovídá, že do roku 2025 bude v ČR osm specializovaných center a sedmdesát klinických psychologů. Také se začíná pracovat na prevenci ve školách. Některé školy v Praze a Brně už mají spolupráci s centry - a děti se učí, co je zdravé tělo, a nejen jak vypadat.
Co můžeš udělat teď?
Nejsi jediný, kdo to prožívá. A nejsi jediný, kdo potřebuje pomoct. Pokud se cítíš jako v pasti, kde jídlo je nebezpečí, a přesto se nemůžeš vzdát:
- Nečekáj na „dostatečně špatný“ stav. Anorexie se nevyžaduje, aby jsi byl na hranici smrti, aby byla „skutečná“.
- Hledej centrum s multidisciplinárním týmem - ne jen psychologa.
- Pokud jsi rodič, neobviňuj se. Nejsi viník. Ale můžeš být součástí řešení.
- Pokud jsi přítel, neříkej „jen to sněz“. Řekni: „Vím, že to není o jídle. Jsem tady.“
Psychoterapie není rychlá. Trvá měsíce. Někdy roky. Ale je jediná, co mění život. Ne jen váhu. Ne jen jídelníček. Ale to, jak se člověk cítí, když se podívá do zrcadla. A to je víc než léčba. Je to znovuzrození.
Je možné vyléčit mentální anorexii bez hospitalizace?
Ano, ale jen v mírných případech, kdy je pacient schopen spolupracovat a má silnou rodinnou podporu. V těžkých případech, kdy je BMI pod 16 nebo dochází k selhání orgánů, je hospitalizace nutná. Bez ní se nejde zastavit nebezpečný úbytek hmotnosti. Psychoterapie samotná bez nutriční podpory v těžkém stádiu selhává - tělo prostě nemá energii na změnu myšlenek.
Může psychoterapie pomoci i dospělým, kteří trpí anorexií od dětství?
Ano. Anorexie neznamená, že jsi „ztracený“. I lidé, kteří trpí 10, 20 nebo více let, mohou začít léčbu. Výsledky mohou být pomalejší, ale stejně reálné. Výzkumy ukazují, že i u dospělých je úspěšnost psychoterapie kolem 50-60 %. Klíčem je trpělivost a vytrvalost. Není důležité, jak dlouho trvala nemoc - ale jak dlouho chceš být zdravý.
Proč se psychoterapie neplatí z veřejného zdravotního pojištění plně?
Veřejné zdravotní pojištění pokrývá pouze základní lékařskou péči, ale ne komplexní programy, které zahrnují psychologa, výživového poradce a terapeuty. Výživná podpora a psychoterapie jsou často považovány za „doplňkové“ služby, i když jsou základní. To je systémová chyba - a vede k tomu, že mnoho lidí nemůže dostat potřebnou pomoc. Výsledkem je, že se nemoc prodlužuje a zhoršuje.
Je rodinná terapie nutná, i když je pacient dospělý?
Ne nutně. U dospělých se často používá individuální psychoterapie. Ale i v tomto případě je důležité zahrnout blízké osoby - partnera, příbuzné, přátele - do procesu. Anorexie často způsobuje izolaci. A když se člověk znovu připojí ke vztahům, získává podporu, kterou nemůže nahradit žádná terapie. Rodina nebo blízcí nejsou „léčitelé“, ale základní síla, která pomáhá udržet změny.
Co dělat, když terapeut říká, že jsem „nepřipraven“?
To znamená, že terapeut vidí, že tělo nebo mysl není schopné zvládnout terapii. To není odmítnutí. Je to záchranářská zpráva. Pokud je BMI pod 16, nebo je člověk dehydratovaný, nebo má závažné poruchy elektrolytů, není možné pracovat na myšlenkách - tělo je v nouzi. V takovém případě je nutné nejprve stabilizovat tělo. A to je práce internisty a výživového poradce. Psychoterapie se zapne až poté. To není zpoždění - je to strategie.