Nejste jediný, kdo se probouzí s pocitem, že něco chybí - ať už máte přátelé, práci, lásku, nebo všechno najednou. Tento pocit nezmizí, když si koupíte nový telefon, vycestujete, nebo se zamilujete. Je to hlubší. Něco, co se nejde zaplnit vnějšími věcmi. V psychologii tomu říkáme chronická prázdnota. A když se objeví u lidí s hraniční poruchou osobnosti, není to jen „náladovost“. Je to existenciální volání.
Co je to chronická prázdnota, opravdu?
Chronická prázdnota není jen smutek. Není to „dnes mi je špatně“. Je to dlouhodobý, trvalý pocit, že uvnitř je prázdné místo. Jakoby něco chybělo, co by vás mělo „celé“ - a nejde to najít v žádném vztahu, žádné práci, žádném cíli. I když všechno vypadá dobře zvenčí, uvnitř zůstává ten vnitřní stesk. V ICD-11, mezinárodní klasifikaci nemocí platné od roku 2022, je to definováno jako „dlouhodobý subjektivní zážitek vnitřní prázdnoty, nicoty nebo absenci smyslu, který přetrvává i při přítomnosti externích stimulů a uspokojivých vztahů“.
U lidí s hraniční poruchou osobnosti (HPO) se to často projevuje jako neustálé hledání něčeho, co by „naplnilo“ tu prázdnotu. Někdo se pohání po vztahech, jiný po práci, třetí po riskantním chování. Ale jakmile se cíl dosáhne - nic se nezmění. Prázdnota zůstává. A to je ten bod, kde běžná terapie selhává.
Proč se klasická terapie nezdaří?
Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) se snaží změnit myšlenky a chování. DBT (dialecticko-chovánílová terapie) učí, jak regulovat emoce, zvládat krizi, zlepšit vztahy. A to je důležité - ale nestačí. Proč? Protože chronická prázdnota není problém, který se dá „napravit“ technikami. Je to otázka smyslu. Otázka: „Proč jsem tady? Proč to všechno dělám?“
Uživatel „Anonymní27“ na fóru Nejsem psychopat.cz to popsal takhle: „Po dvou letech terapie jsem poprvé pochopila, že prázdnota není mé selhání. Je to prostor, kde můžu najít sebe.“ To není výsledek cvičení na regulaci emocí. To je výsledek toho, že někdo poslechl, co se skrývá za tím pocitem - a nezkoušel ho odstranit, ale pochopit.
Existenciální přístup: Když terapeut přestane „řešit“ a začne poslouchat
Existenciální psychoterapie neříká: „Zapň se, nesmíš být prázdný.“ Říká: „Co tato prázdnota chce říct?“ Její základ je jednoduchý: prázdnota není problém, který se má vyřešit. Je to výzva. Výzva k tomu, abyste se dotazovali: Kdo jsem? Co mi dává smysl? Kde je mé „domov“?
Tento přístup vznikl v 70. letech 20. století díky Viktoru Franklovi a Rollo Mayovi. Frankl, přeživší holocaust, říkal: „Když má člověk proč žít, dokáže přežít jakýkoli jak.“ Jeho logoterapie neřešila symptomy - hledala smysl. A právě smysl je to, co chybí v chronické prázdnotě.
Terapeut v existenciální psychoterapii neříká: „Zkus toto cvičení.“ Říká: „Co byste chtěli cítit, kdyby to bylo jinak?“ Neříká: „Nemusíte být tak smutní.“ Říká: „Co se stalo, když jste poprvé cítili, že něco chybí?“
Pět dimenzí, které všechno mění
Existenciální terapie pracuje s pěti základními dimenzemi lidské existence. Každá z nich je klíčová pro práci s chronickou prázdnotou:
- Smysl a nesmysl - Proč to dělám? Je to vůbec hodné? Když člověk necítí smysl, prázdnota se zvětšuje.
- Svoboda a odpovědnost - Kdo jsem já, když nejsem to, co mi ostatní říkají? Kdo jsem, když nemusím být „dobrý“, „silný“, „příjemný“? Tato dimenze je pro lidi s HPO obzvláště těžká - často se učili, že jejich hodnota závisí na tom, jak se chovají k ostatním.
- Izolace a souvislost - Můžu být sám, ale neosamělý? Můžu být vztahem, aniž bych se ztratil? Tady se často objevuje „stesk po domově“ - touha po bezpečném místě, kde jste přijatí, aniž byste museli „dělat něco“.
- Smrt a život - Když člověk nevnímá smrt jako součást života, život se stává plochým. Prázdnota je často obranou proti tomu, že byste museli přiznat, že život je krátký, nejistý, zranitelný.
- Identita a nejistota - Kdo jsem, když nejsem „pacient s HPO“? Když nejsem „dobrý partner“? Když nejsem „silný“? Tato nejistota je přímo spojena s chronickou prázdnotou.
Nejde o to, abyste tyto dimenze „vyřešili“. Jde o to, abyste je prožili. A to je právě to, co dělá existenciální terapie jinou.
Co se děje v terapii? Reálný příběh
Terapie trvá průměrně 24 měsíců. Jednou týdně. 50 minut. Většinou za 1550 Kč. A nejde o to, aby jste „vylečeni“. Jde o to, abyste se naučili být s tím, co je.
První fáze (1-6 měsíců): Vytvoření bezpečné vazby. Terapeut neříká: „Začněme s tím, co vás trápí.“ Říká: „Co vás vůbec přivedlo sem?“ A pak poslouchá - opravdu poslouchá. Mnoho klientů poprvé v životě cítí, že někdo nechce změnit jejich pocity. Chce je pochopit.
Druhá fáze (7-18 měsíců): Prožívání smyslu. Terapeut používá „existenciální dialog“: „Co byste chtěli, kdyby ta prázdnota zmizela?“ A pak: „A co kdyby nezmizela? Co byste mohli zkusit, kdyby zůstala?“ To zní divně, ale funguje. Klienti začínají vnímat prázdnotu jako prostor, ne jako díru.
Třetí fáze (19-24 měsíců): Transformace. Klient říká: „Naučil jsem se, že prázdnota není díra, kterou musím zaplnit. Je to okno, kterým vidím své skutečné já.“ To je výsledek, který nelze dosáhnout pomocí technik. To je výsledek přijetí.
Co říkají odborníci?
Prof. Jiří Jelínek z Univerzity Hradec Králové říká: „Prázdnota u HPO není symptom. Je to existenciální volání po autentickém bytí.“
Na druhé straně PhDr. Petra Dvořáková z Bohnice varuje: „Pro akutně suícidní klienty může být přílišné zaměření na smysl nebezpečné. Když člověk nemá základní dovednosti, jak se udržet naživu, hledání smyslu ho může ještě více ztratit.“
Prof. Martin Jelínek to shrnuje takhle: „Existenciální terapie je nezbytná - ale ne samostatná. Kombinace s DBT vede k 78% úspěšnosti.“ To je klíč. Nejde o to, která terapie je „lepší“. Jde o to, která je „správná v čase“.
Co říkají klienti?
Na fóru MojKamarád.cz uživatel „Hledám_smysl“ napsal: „Existenciální terapie mi přišla příliš abstraktní, když jsem měl akutní sebepoškozující myšlenky. Nejprve jsem potřeboval DBT. Až pak existenciální práci.“
Naopak, 28letá klientka z Prahy, která se účastnila terapie v Brně, říká v časopise Psychoterapie: „Naučila jsem se, že prázdnota není díra, kterou musím zaplnit, ale okno, kterým vidím svůj skutečný já. Dnes už nejsem posedlá hledáním dokonalého vztahu, abych se necítila prázdná.“
65% klientů v průzkumu České společnosti pro existenciální psychologii (2022) hodnotí tento přístup jako „velmi užitečný“ pro dlouhodobou transformaci. Jen 32% ho považuje za vhodný pro krátkodobé krize.
Co je třeba vědět, když to zkusíte?
- Nejsou to „hodiny“ - jsou to kroky. První 6 měsíců budete cítit, že se nic nestane. To je normální. Nejde o rychlost. Jde o hloubku.
- Terapeut musí být certifikovaný. Pouze 28% českých psychoterapeutů má specializaci v existenciální psychoterapii pro HPO. Ptajte se: „Máte certifikaci v existenciální psychoterapii?“
- Prázdnota nezmizí - ale změní se. Už nebudete cítit, že vás něco „chybí“. Budete cítit, že to, co máte, je dostatečné. A to je rozdíl.
- Nejste „ztracení“. Jste hledající. Chronická prázdnota není vaše chyba. Je to vaše cesta. A existenciální terapie je nejlepší mapa, kterou máte.
Kde to najít v Česku?
V Česku je několik klinik, které se specializují na existenciální přístup:
- Institut existenciální psychoterapie v Praze (založen 2008)
- Centrum pro existenciální psychologii v Brně (založeno 2015)
Průměrná cena za hodinu je 1550 Kč, ale může se pohybovat od 800 do 2500 Kč. Většina klientů hledá tuto terapii jako doplněk k DBT - ne jako náhradu.
Do roku 2025 má být vydán český manuál „Existenciální přístup k chronické prázdnotě u HPO“, který bude obsahovat specifické techniky pro naše kulturní prostředí. To znamená, že se tato terapie stává nejen teoretickou, ale i praktickou součástí české psychoterapie.
Závěr: Prázdnota není váš konec - je vaším začátkem
Chronická prázdnota neznamená, že jste ztracený. Znamená, že jste v něčem, co většina lidí nechce slyšet: že život není jen o tom, aby jste byli „dobře“. Je o tom, aby jste byli pravý.
Nejste zde, abyste naplnili díru. Jste tady, abyste našli okno. A to, co vidíte venku - to už je vy.
Je chronická prázdnota stejná jako deprese?
Ne. Deprese je převážně stav nízké energie, smutku, ztráty zájmu. Chronická prázdnota je pocit, že „něco chybí“ - i když všechno vypadá dobře. Někdo může být deprese a nečíhat prázdnotě. A někdo může mít chronickou prázdnotu, ale neztratit zájem o život. Jsou to různé věci, i když se často překrývají.
Může existenciální terapie pomoci i bez diagnózy HPO?
Ano. Chronická prázdnota se vyskytuje i u lidí bez diagnózy hraniční poruchy. Může být důsledkem traumatu, dlouhodobé izolace, nebo prostě toho, že jste žili podle toho, co od vás ostatní očekávali - a nikdy jste se neptali, co chcete vy. Existenciální terapie není jen pro „diagnostikované“. Je pro každého, kdo se ptá: „Je to všechno?“
Proč trvá tak dlouho? Proč nejsou výsledky rychlejší?
Protože nejde o změnu chování - jde o změnu identity. Když se člověk naučí zvládat emoce, může to trvat 3-4 měsíce. Když se naučí, že je hodný, i když není „dobrý“, trvá to roky. Existenciální terapie pracuje s hlubokými kmeny, ne s povrchními symptomami. A hluboké změny trvají.
Je existenciální terapie jen pro „filosoficky založené“ lidi?
Ne. Není to o filosofii. Je to o zkušenosti. Klienti, kteří se v terapii nezajímají o Kierkegaarda nebo Heideggera, často říkají: „Nemůžu to vysvětlit, ale počítám, že jsem poprvé v životě cítil, že jsem tady - opravdu tady.“ To není filosofie. To je přítomnost.
Co když se mi terapie nezdá? Co když to není pro mě?
To je úplně normální. Někdo potřebuje nejprve DBT, aby se naučil přežít. Někdo potřebuje somatickou terapii, aby zpracoval trauma. Existenciální terapie není „všechno“. Je to jeden nástroj. A někdy je nejlepší, když se k ní dostanete až po jiných krocích. Nejde o to, abyste „vyhráli“. Jde o to, abyste se dostali k tomu, co vás opravdu vede.