Když dítě má problémy - buď se neustále vyhýbá škole, vybuchuje v úzkosti, nebo se od ostatních zavírá - přirozeně se ptáme: co je s ním špatně? Ale často je správná otázka jiná: co je v rodině špatně? Terapie zaměřená na rodiče není o tom, jak napravit dítě. Je to o tom, jak změnit vzorce, které ho vytvářejí.
Proč se dítě chová tak, jak se chová?
Děti nejsou malí dospělí, kteří jen potřebují více pravidel. Jsou to systémy, které reagují na to, co kolem nich probíhá. Pokud rodič často křičí, dítě se učí, že hlas je jediný způsob, jak být slyšeno. Pokud rodič se vyhýbá konfliktům, dítě se učí, že emoce je lepší skrývat. To není vina dítěte. To je výsledek vzájemného pohybu v rodině.
Psychologové to nazývají rodinný systém. Nejde o to, že někdo je „špatný“. Jde o to, že vzorce chování se opakují, jako taneční krok, který každý zná, ale nikdo si neuvědomuje, že ho tancuje. A když se změní jeden tanečník, změní se i celý tanec.
Co se děje v terapii, když se zaměříme na rodiče?
Terapeut neříká rodičům, co mají dělat. Neříká: „Buďte trpělivější.“ „Nechte dítě v klidu.“ „Nechte ho být.“ To by bylo jako říct někomu, kdo se potápí: „Dej si dech.“
Terapie zaměřená na rodiče je jako zrcadlo. Terapeut pozoruje, jak rodič s dítětem komunikuje - jak se dotýkají, jak se dívají, jak se odpovídají na pláč, na křik, na ticho. A pak pomáhá najít ty okamžiky, kdy se vztah skutečně spojí. Když dítě přijde s něčím, co ho děsí, a rodič ho přijme bez kritiky - to je ten okamžik. Ten je důležitější než tisíc slov.
Nejde o to, aby rodič byl dokonalý. Jde o to, aby byl přítomný. A to se dá naučit.
Theraplay: Hra jako léčba
Theraplay je terapie, která se děje přes hru. Nejde o to, že dítě hraje hry. Jde o to, že rodič a dítě hrají hry společně, pod vedením terapeuta. Každé sezení trvá 30-45 minut. V průběhu těchto sezení terapeut ukazuje, jak se dotýkat, jak se smát, jak se podívat, jak se pohybovat tak, aby dítě cítilo bezpečí.
U dětí s traumatem nebo obtížemi s připojením je to jako překlápění zámků. Každá hra - třeba přenášení míčku, hrátky s vodou, nebo jen tisknutí hlavy do ramene - je malý krok k tomu, aby dítě pochopilo: „Tady je někdo, kdo mě neopustí.“
Studie z Journal of Child and Family Studies (2020) ukázaly, že po 12-16 týdnech Theraplay bylo 78 % dětí schopno vytvořit bezpečný vztah s rodičem. U skupiny, která nechodila na terapii, to bylo jen 43 %. To není náhoda. To je věda.
A co je nejdůležitější? Rodiče tyto hry pak dělají doma. Každý den 20 minut. Jen tak. Bez plánů. Bez cílů. Jen hra, která říká: „Jsem tady. A ty jsi v pořádku.“
Dyadická vývojová terapie (DDP): Emoce jako jazyk
Dyadická vývojová terapie (DDP) je navržená pro děti, které zažily zanedbání, únik nebo násilí. Tyto děti se často učily, že emoce jsou nebezpečné. Když pláčeš, někdo tě nechává sám. Když se rozzuříš, někdo tě odmítá. Takže se učí být „tiché“ nebo „agresivní“.
DDP se zaměřuje na emocionální ladění. Terapeut učí rodiče, jak přesně reagovat na dítěti - ne slovy, ale tónem hlasu, pohledem, dotekem. Když dítě řekne: „Nikdo mě nemá rád.“, správná odpověď není: „To není pravda.“
Správná odpověď je: „To musí být strašně těžké. Já tě mám rád. I když to nechápeš.“
DDP funguje proto, že mění nejhlubší přesvědčení dítěte: „Jsem nežádoucí.“ → „Jsem důležitý.“
Podle studie z roku 2020 bylo po 20 sezeních DDP 65 % dětí s PTSD schopno snížit své příznaky. U klasické kognitivně-behaviorální terapie to bylo jen 42 %. Proč? Protože DDP neřeší myšlenky. Řeší vztah.
Co se děje ve skutečném sezení?
První sezení je vždy o bezpečí. Terapeut nechá rodiče i dítě říct, co je pro ně důležité. Co je pro ně špatné? Co by chtěli změnit? A pak říká: „Nechte mě to vidět.“
Terapeut pozoruje, jak rodič reaguje, když dítě řekne: „Nech mě být.“ Jak se chová, když dítě pláče? Jak se chová, když dítě se směje? Je rodič přítomen? Nebo je v mysli na práci, na telefonu, na tom, co bude k večeři?
Terapeut neříká: „Máš to špatně.“ Říká: „Všiml jsem si, že když dítě řekne ‚ne‘, ty se okamžitě přesuneš na návrh. Co se děje v tobě, když to děláš?“
Tím se otevírá prostor. Prostor, kde rodič začne slyšet sebe. A dítě začne slyšet, že jeho emoce mají smysl.
Kdo to může pomoci?
Terapie zaměřená na rodiče není jen pro děti s diagnózou. Je pro každou rodinu, která:
- se cítí vycpávaná konflikty
- se nechává unášet emocemi
- neví, jak reagovat, když dítě „nechce“
- se cítí, že se s dítětem „neřeší“
- se bojí, že dítě někdy „ztratí“
Není to jen pro děti s ADHD (které postihuje 5-7 % českých dětí), nejen pro děti s traumatem. Je to pro každou rodinu, která chce, aby její dítě cítilo, že je v bezpečí - i když se špatně chová.
Co stojí terapie v Česku?
V Česku je přes 200 terapeutických center, která nabízejí terapie zaměřené na rodiče. Cena za jedno sezení se pohybuje mezi 900 a 2500 Kč. Standardní rodinná terapie stojí kolem 1200 Kč. Terapie jako Theraplay nebo DDP jsou dražší - kolem 1800-2500 Kč za hodinu.
Některá centra, jako Akademie rodičovství, nabízejí balíčky: 10 sezení za 18 500 Kč. To je v průměru 1850 Kč za sezení. Je to více než výběr kafe za měsíc. Ale je to investice do toho, aby vaše dítě neztratilo věřilo, že je v pořádku.
A od roku 2020 je přes 65 % center schopno poskytovat terapii online. To znamená, že nemusíte jet do Prahy. Můžete se připojit z kuchyně, z pohodlí domova. A to je pro mnoho rodin klíčové.
Co se děje v budoucnu?
Od roku 2021 je terapie zaměřená na rodiče součástí národního plánu prevence dětského zanedbávání. V roce 2022 bylo financováno 15 000 terapeutických hodin pro rodiny v riziku. Do roku 2025 se očekává zvýšení na 25 000 hodin ročně.
Ministerstvo zdravotnictví a školy začínají spolupracovat. Terapeuti navštěvují školy. Učitelé dostávají školení, jak rozpoznat, kdy je dítě v riziku. A když se dítě chová divně, učitel neříká: „Je to problém rodičů.“ Říká: „Zkusme sejít s rodiči a podívat se, co se děje.“
Trh roste o 8-10 % ročně. A to není jen kvůli penězům. Je to kvůli tomu, že lidé konečně pochopili: nejsme rodiče, protože jsme dospělí. Jsme rodiče, protože se učíme.
Co dělat, když to začnete?
Nečekáte, až dítě „přestane být problém“. Nečekáte, až se zase „všechno vyřeší“. Začínáte tím, že si najdete terapeuta, kterému věříte. A to může trvat týden. Nebo měsíc. Nebo dva.
Nejde o to, aby byl terapeut „nejlepší“. Jde o to, aby se s ním cítili rodiče i dítě bezpečně. Pokud se vám terapeut zdá příliš „vzdálený“ nebo „příliš vtipný“ - zkusíte jiného.
První sezení není o tom, aby se všechno vyřešilo. Je to o tom, aby se někdo zeptal: „Co vás tady nechává v klidu?“
A pak se začne měnit všechno. Ne kvůli dítěti. Kvůli vám. A to je to, co skutečně pomáhá dítěti.
Je terapie zaměřená na rodiče jen pro děti s diagnózami?
Ne. Terapie zaměřená na rodiče je pro každou rodinu, která cítí napětí, nejasnost nebo odstup mezi sebou. Není potřeba diagnóza ADHD, autismus nebo PTSD. Stačí, když se dítě chová jinak než dřív, když se rodiče cítí bezmocní nebo když se rodina neumí bavit o tom, co ji trápí. Cílem není „napravit dítě“, ale obnovit vztah.
Jak dlouho trvá terapie, než se něco změní?
Změny začínají už po 4-6 sezeních, ale trvá to obvykle 12-20 týdnů, aby se nové vzorce upevnily. Theraplay ukazuje výsledky po 12-16 týdnech, DDP po 20 sezeních. Nejde o rychlost. Jde o to, aby se nový způsob chování stal přirozeným. Stejně jako se naučíte jezdit na kole - na začátku to vypadá divně, ale pak to děláte automaticky.
Můžu jít na terapii jen já jako rodič, bez dítěte?
Ano, a často je to i lepší začátek. Pokud dítě odmítá přijít, nebo je příliš malé, nebo je situace příliš napjatá - začněte sami. Když změníte svůj přístup, dítě to cítí. Ne musíte všechno říkat. Stačí, když přestanete křičet. Když přestanete přerušovat. Když se při jeho pláči přiblížíte, místo abyste se odvrátili. Dítě to zaznamená. A pak se časem přidá.
Je terapie zaměřená na rodiče stejná jako rodinná terapie?
Je to podobné, ale ne stejné. Rodinná terapie může zahrnovat celou rodinu - babičky, sourozence, dvojrodiče. Terapie zaměřená na rodiče se soustředí na vztah mezi dítětem a jeho hlavním pečovatelem - obvykle matkou nebo otcem. Je to úzký, ale hluboký přístup. Je to jako operace na srdci, zatímco rodinná terapie je jako údržba celého těla.
Co když rodič nechce jít na terapii?
To je běžné. Mnoho rodičů si myslí, že „to je problém dítěte“, ne že „to je problém nás všech“. Pokud jeden rodič chce, ale druhý ne, začněte sami. Změňte své reakce. Změňte svou komunikaci. Dítě to pozná. A časem i druhý rodič začne vidět, že něco funguje. Ne všichni se připojí hned. Ale většina se připojí, když uvidí, že dítě je klidnější, spí lépe, nebo se znovu směje.