Dětská terapie není jen o tom, jak dítě mluví, kreslí nebo hraje. Je to o tom, kde začíná a končí bezpečí. Když dítě sedí v terapeutické místnosti, nechce slyšet teorie. Chce vědět: Je tu bezpečno? Můžu říct cokoli? Kdo mě chrání, když se mi něco nelíbí? Hranice v dětské terapii nejsou pravidla pro terapeuty - jsou záchranným pásem pro dítě. A když jsou správně nastavené, umožňují mu důvěřovat, vyjadřovat se, růst - a přežít.
Proč hranice vůbec existují?
Nejde o to, aby dítě bylo „přísné“ nebo „řízené“. Jde o to, aby vědělo, že někdo je za něj zodpovědný. Když dítě nechce, aby ho někdo objal, a terapeut to respektuje, dítě získá první jasnou zprávu: Moje tělo patří mně. Když řekne, že nechce mluvit o rodičích, a terapeut neptá dál, dítě pochopí: Moje slova mají váhu. Tyto okamžiky nejsou drobnosti - jsou základem celého terapeutického procesu.
Podle definice Matějčka a Langmeiera z roku 1974 je nejlepší zájem dítěte, aby rostlo v prostředí, kde se cítí bezpečně, kde se orientuje a kde má spolehlivé vazby. To znamená: hranice nejsou zákaz, ale výzva k důvěře. Když terapeut jasně řekne: „Tady se nesmíš dotýkat mého těla“, nezakazuje dítěti něco - dává mu jasný signál: Ty jsi důležitý. Tvoje hranice jsou důležité.
Co je to „zdravá hranice“ v praxi?
Zdravá hranice neznamená, že terapeut je chladný nebo vzdálený. Znamená to, že je přítomen - ale ne příliš. Když dítě přinese kresbu, kde je doma všude černé, terapeut neříká: „To je krásné!“ A pak se nechává dotýkat. Místo toho řekne: „Vidím, že tady je hodně černé. Chceš mi o tom říct, nebo raději to necháme takhle?“ Tím dává dítěti kontrolu. A kontrola je klíč k bezpečí.
Naopak, když terapeut překračuje hranice - například když se dotýká dítěte bez výzvy, když se ptá na detaily sexuálního zneužívání bez přípravy, nebo když se s dítětem setkává venku bez důvodu - tím ničí důvěru. A když se důvěra ztratí, terapie přestává fungovat. Výzkum z Masarykovy univerzity (2017) ukazuje, že bez důvěry se dítě neotevře, neřekne pravdu a nezvládne zpracovat traumata.
Co terapeut nesmí dělat - a proč?
Existují věci, které se v dětské terapii nikdy nesmí stát. A žádná „dobrá úmysl“ je neodůvodňuje.
- Nesmí se dotýkat dítěte bez jasného souhlasu. Ani když „to jen tak chtěl“ nebo „dítě to nebránilo“. Dotek je vždy výzva. A výzvu lze přijmout jen svolením.
- Nesmí předávat informace rodičům bez dohody s dítětem. Když dítě řekne: „Nemůžeš to říct mamince“, terapeut musí to respektovat. Může říct: „Řeknu jí, že ti je špatně, ale neřeknu, proč.“ Tím zachová důvěru dítěte.
- Nesmí se stát „přítelem“ dítěte. Když terapeut dítěti dává telefonní číslo, chodí na jeho narozeniny nebo se na sociálních sítích přátelí - tím zničí profesionální vztah. Dítě se pak neví, kdo je „správný“ dospělý.
- Nesmí ignorovat své vlastní hranice. Pokud terapeut často cítí vyhoření, zlost nebo přílišnou soucitnost, znamená to, že hranice jsou průchozí. A to je nebezpečné - nejen pro dítě, ale i pro něj.
Podle Etického kodexu psychologů (2019) je každý terapeut zodpovědný nejen za dítě, ale také za sebe. Když se překračují hranice, zničí se nejen důvěra - zničí se i profesionální integrita.
Jak se hranice učí - a kdo je vytváří?
Hranice se nevytvářejí jednou a navždy. Vytvářejí se každý den. Každým slovem. Každým mlčením.
Terapeut nezačíná se zákonem. Začíná s pozorováním. Co dítě dělá, když se objeví? Co se stane, když se něco změní? Když dítě přijde s červeným obličejem a nechce mluvit - je to strach? Nebo je to hranice? Když se vrací po týdnu, když ho někdo zranil - je to pokus o pomoc? Nebo je to způsob, jak říct: „Víš, že tady můžu být bezpečný?“
Podle materiálů Konsent.cz (2025) je klíčové, aby terapeut nejen respektoval hranice dítěte, ale i ukazoval své vlastní. Když terapeut řekne: „Tady se nebudeme bavit o tom, co se stalo v škole, když jsi nebyl,“ - tím nezakazuje. Tím říká: „Tady máme jiný účel. A já se o to postarám.“
Naopak, když terapeut neřekne nic, když dítě chce, aby ho objal, a jen se předklání - dítě se naučí: Moje hranice nejsou důležité. Dospělí nevědí, co dělat.
Co dělat, když dítě hranice překračuje?
Dítě někdy překračuje hranice. Vrhne kresbu, vykřikne, udeří, řekne: „Nechci tě!“ To není neposlušnost. To je pokus o kontrolu. Většina dětí, které překračují hranice, má jednu věc: strach. Strach, že se zase něco ztratí. Strach, že nikdo nezvládne zadržet jejich bouřku.
Reakce terapeuta je klíčová. Nejčastější chyba? Okamžité ukončení sezení. Podle průzkumu České psychologické společnosti (2022) to dělá 87 % terapeutů. Ale co se stane s dítětem? Získá zprávu: Když se chovám špatně, všichni mě opustí.
Lepší je: „Vím, že teď jsi naštvaný. A já tady jsem. Když chceš, můžeš křičet. Ale nechci, abys mě udeřil. Když to uděláš, skončíme. A pak se zase podíváme, co se stalo.“ Tím terapeut nezakazuje emoci - zajišťuje bezpečí. A dítě se naučí: Moje emoce jsou v pořádku. Můžu je mít. Ale musím je zvládnout, abych zůstal v tomto prostoru.
Rodiče a terapeut - jak spolupracovat, aniž by se dítě ztratilo?
Rodiče nejsou nepřátelé. Ale nejsou ani partneri v terapii. Jsou zodpovědní za bezpečí dítěte - ale ne za jeho tajemství.
Nejlepší postup? Terapeut a dítě se domluví, co se rodičům řekne. Třeba: „Můžu říct mamince, že jsem se dnes cítil smutný, ale neřeknu, proč.“ Tím dítě získá kontrolu. A rodič získá jasný obraz - bez toho, aby se dítě cítilo jako „předáno“.
Průzkum na Facebooku (2023) ukazuje, že 68 % rodičů chce, aby terapeut respektoval soukromí jejich dítěte - ale zároveň jim poskytoval dostatek informací. To je možné. Jen potřebuje jasné pravidlo: Co se řekne rodičům, musí být domluveno s dítětem.
Když terapeut předává všechno - dítě se zavře. Když neřekne nic - rodiče se ztratí. Správná cesta je prostřední: transparentní, ale s dítětem jako hlavním rozhodovatelem.
Co se mění - a kam směřuje dětská terapie?
V roce 2021 Česká psychologická společnost zavedla certifikaci pro terapeuty pracující s dětmi. Vyžaduje 120 hodin školení - přesně o tomto: hranice, bezpečí, etika. V roce 2023 se počet certifikovaných terapeutů v ČR zvýšil o 24 %. A v roce 2024 Ministerstvo zdravotnictví chce zavést povinnou certifikaci pro všechny.
Nové nástroje pomáhají. Aplikace jako SafeKid (2022) umožňují rodičům a terapeutům společně mapovat hranice dítěte - co ho štve, co ho uklidňuje, co ho dělá neklidným. Ale technologie neřeší problém. Řeší ho člověk. Terapeut, který ví, že hranice nejsou zábrana, ale základ.
Je ale i riziko. Když se začne příliš nacvičovat „správné chování“, dítě se naučí: Nejsem dobrý, když nejsem „bezpečný“. To je stejně škodlivé, jako když hranice neexistují. Cílem není „dítě v pořádku“. Cílem je dítě, které ví, že je v pořádku, i když není.
Když hranice fungují - co se stane?
Když hranice fungují, dítě neříká: „Děkuju, že jsi mě nezabíjel.“
Říká: „Můžu tady být?“
A když to řekne, většinou už je všechno v pořádku. Ne proto, že se něco „vylečilo“. Ale proto, že se konečně cítilo bezpečně. A to je všechno, co dítě potřebuje. Ne větší nástroje. Ne nejlepší teorie. Jen někdo, kdo ví, kde jsou hranice - a kdo je nechává stát.
Bezpečí není něco, co se dá koupit. Nebo naměřit. Bezpečí je to, co dítě cítí, když věří, že někdo ho neopustí - ani když je špatný. A tohle věří jen tehdy, když hranice nejsou jen pravidla. Jsou záruka.