Stojíte před terapeutem, říkáte mu o svém strachu, bolesti, úzkosti - a pak přidáte: „Ale já věřím, že to má smysl, protože Bůh to tak chce.“ Co teď? Změní se jeho výraz? Přestane poslouchat? Nebo vás začne přesvědčovat, že to je jen iluze?
V České republice, kde víra hraje stále menší roli v každodenním životě, se mnozí terapeuté cítí nejistě, když klient přinese náboženské nebo spirituální téma do místnosti. Někteří ho ignorují. Někteří ho přeskočí. Někteří ho dokonce považují za překážku v léčbě. A přitom psychoterapie je o tom, aby poslouchala - ne o tom, aby soudila.
Co je vlastně spiritualita, když jde o psychoterapii?
Spiritualita není totéž co náboženství. Náboženství má dogmata, rituály, církevní struktury. Spiritualita je osobní cesta - otázka, proč žiji, co má život smysl, kde najdu klid, kdo jsem ve vztahu k něčemu většímu. Může to být modlitba, meditace, čas v přírodě, nebo prostě pocit, že něco vás vede. Mnoho lidí v Česku nechodí do kostela, ale cítí hlubokou potřebu spojení s něčím, co je větší než oni sami. A toto cítí i klienti v terapii.
Podle výzkumu z roku 2023, který zahrnoval 42 českých terapeutů, 78 % klientů přináší do terapie náboženské nebo spirituální témata. To znamená, že každý druhý klient, který sedí v křesle, má něco, co je pro něj důležité - a co terapeut musí slyšet, ne ignorovat.
Freud měl pravdu? Nebo byl jen na špatné cestě?
Sigmund Freud považoval náboženství za „kolektivní neurózu“. Pro něj byla víra jen způsob, jak se lidé vyhýbají skutečnosti. Tento přístup měl v 20. století velký vliv - psychoterapie se stala vědou, která se snažila vyloučit všechno, co nelze změřit: emoce, věru, duchovní zážitky. Výsledkem byla diagnostika, která popisuje stovky poruch podle symptomů - ne podle toho, co člověk cítí uvnitř.
Dnes už to vypadá jinak. Psychoterapie se nevyhýbá duchovní dimenzi - začíná ji přijímat. Jiří Motl, český psychoterapeut a autor, říká: „Spiritualita není problém. Problém je nezdravá spiritualita.“ Co to znamená? Například víra, že jste trestáni za své hříchy, že Bůh vás nenávidí, nebo že jste „příliš hříšní“, aby vás někdo miloval. Tohle není víra - to je psychické zranění, které se jen převléklo do náboženského oblečení.
Co dělá dobrý terapeut, když klient mluví o Bohu?
Dobrý terapeut neříká: „To je jen iluze.“ A neříká: „Ano, Bůh vás opravdu miluje.“
On se ptá: „Co pro vás znamená, že Bůh existuje?“
„Když říkáte, že Bůh vás nechává trpět - co to pro vás znamená?“
„Když se modlíte, co se vám v té chvíli děje v těle?“
Je to o tom, aby terapeut nezaměňoval svou víru za víru klienta. Pokud je terapeut křesťan, nemá právo vkládat své modlitby do rozhovoru. Pokud je ateista, nemá právo říkat, že „věřit je hloupost“. Jeho úloha je poslouchat, ne řešit.
Výzkum O. Pechové z roku 2011 ukazuje, že 57 % českých terapeutů integruje spiritualitu do terapie - tedy neignoruje ji, neodkazuje na kněze, ale spolu s klientem zkoumá, jak to všechno ovlivňuje jeho život. Zbytek? 31 % odkazuje klienta na duchovního vůdce. 12 % to prostě ignoruje. A to je přesně ten rozdíl mezi profesionálem a někým, kdo jen sedí v křesle.
Když terapeut má vlastní víru - je to problém?
Ano, může být. A nejen kvůli klientovi. Mnoho terapeutů, kteří sami věří, cítí vnitřní konflikt. BM Grunt ve své studii zjistil, že 45 % křesťanských terapeutů se občas cítí rozpolcení - mezi svou vírou a profesním závazkem být neutrální. Co když klient řekne: „Bůh mě nechává trpět, protože jsem hříšný.“ A terapeut si říká: „Ale on ho miluje, to je v Bible!“
Tady se objevuje největší past: terapeut se snaží „napravit“ víru klienta - a tím ztrácí důvěru. Nejde o to, aby terapeut změnil víru klienta. Jde o to, aby mu pomohl pochopit, jak jeho víra ovlivňuje jeho citový svět. Pokud klient věří, že ho Bůh trestá, a proto se nenávidí - terapeut ho neukáže na Boha. Ukáže mu na to, jak se sám sebe trestá. A to je úplně jiná věc.
Co když spiritualita je zdrojem problémů?
Některé formy spirituality jsou škodlivé. Například:
- Víra, že jste „příliš hříšní“, aby vás někdo miloval
- Přesvědčení, že nemáte právo na štěstí, protože „to je světské“
- Myšlenka, že jste „vyvolení“, ale zároveň „vinní“
- Únik do mystiky, aby se vyhnul skutečnosti
Také tyto věci mohou vést k úzkosti, depresi, sebepoškozování. A terapeut je právě ten, kdo může pomoci rozlišit: je to víra, která uvolňuje - nebo víra, která dělá rány?
Jiří Motl to nazývá „zdravá vs. nezdravá spiritualita“. Zdravá spiritualita vás spojuje - s sebou, s lidmi, s životem. Nezdravá vás odděluje - od sebe, od světa, od lásky. Terapeut nemusí věřit v Boha, aby to poznal. Musí jen být pozorný.
Co se děje v Česku dnes?
V roce 2015 jen 15 % českých terapeutů pracovalo s duchovními tématy. Dnes je to 37 %. To je téměř dvojnásobek za osm let. V Praze, Brně, Ostravě se konají workshopy pro terapeuty, kteří chtějí naučit, jak respektovat víru. Na Univerzitě Palackého v Olomouci už od roku 2010 pořádají konference na téma „Psychoterapie a spiritualita“. Univerzita Karlova od roku 2024 nabízí volitelný kurz „Spiritualita v psychoterapii“.
Nejde o to, aby se psychoterapie stala náboženstvím. Nejde o to, aby se náboženství stalo terapií. Jde o to, aby se lidé mohli v terapii cítit bezpečně - i když mluví o Bohu, o smyslu, o smrti, o nebesích.
Co si můžete vzít jako klient?
Než půjdete na první schůzku, můžete si položit tři otázky:
- Je terapeut otevřený, když řeknete, že věříte?
- Neříká vám, že vaše víra je „nepřiměřená“ nebo „nebezpečná“?
- Neodkazuje vás na kněze, když vás nechává v klidu?
Nejde o to, jestli terapeut věří. Jde o to, jestli vás nechá věřit.
Co si můžete vzít jako terapeut?
Pokud pracujete s lidmi, nesnažte se vyřešit jejich víru. Snažte se pochopit, jak ji žijí. Ptát se. Poslouchat. Neřešit. Někdy stačí říct: „To zní pro vás jako jediný způsob, jak si udržet klid. A to je důležité.“
Nezapomeňte: psychoterapie není o tom, aby změnila svět. Je o tom, aby pomohla člověku najít místo v něm. A pokud je jeho místo ve víře - pak to je přesně to, co musíte respektovat.