Stojíte v supermarketu, držíte v ruce košík s potravinami, a najednou si uvědomíte, že nikdo neví, že jste tam. Žádná otázka, žádný úsměv, žádný kontakt. To není jen chvíle, kdy jste sami. To je osamělost - a v České republice ji zažívá každý druhý dospělý, i když o tom nikdy neřekne.
Osamělost není jen pocit - je to fyzické riziko
Osamělost není to, co si lidé vyprávějí na kávě. Je to biologický proces, který se projevuje v krvi. Výzkum z Cambridge z roku 2025, který analyzoval data 42 000 lidí, zjistil, že ti, kdo se cítí izolovaní, mají v těle jiné hladiny proteinů - ty, které se vyskytují u lidí s chronickými nemocemi. To znamená: osamělost nejen škodí duši, ale i srdci, cévám, imunitě. Je to jako kdybyste každý den vypili tři sklenky vína nebo kouřili 15 cigaret. A přitom to nikdo nevidí.
V České republice je to ještě složitější. Podle statistik EU patříme mezi nejméně osamělé země. Ale interní výzkumy Lékařské univerzity z roku 2025 ukazují jinou realitu: 61 % dospělých Čechů pociťuje osamělost. Z toho 27 % ji zažívá v těžké, trvalé formě. A přitom jen 34 % z nich to přizná, když je na to přímo zeptáte. Proč? Protože se bojíme být považováni za slabé. Nebo za zvláštní. Nebo za někoho, kdo „nemá kamarády“.
Kdo je nejvíce ohrožený? A proč to nikdo nevidí?
Nejvíc osamělých není senioři. Nejsou to lidé žijící sami v bytě. Nejvíc osamělých jsou muži ve věku 30-45 let. Ti, kteří mají práci, rodinu, auto, ale cítí, že nikdo neví, jak se skutečně cítí. 58 % z nich pociťuje osamělost, ale jen 22 % to přizná. Proč? Protože muži se učí od dětství, že „nepotřebují pomoci“. A když to řeknou, cítí se jako selhání.
Ženy jsou na druhé straně. 28 % žen pociťuje osamělost občas, jen 15 % mužů. A 7 % žen řeklo, že se v poslední době cítilo „intenzivně osaměle“ - oproti 3 % mužů. To neznamená, že ženy jsou slabší. Znamená to, že se učí mluvit o svých pocitech. Muži se učí je potlačovat.
A co ti, kteří žijí v manželství? Výzkum ukazuje, že i lidé ve vztazích se cítí osamělí. Protože osamělost není o počtu lidí kolem. Je o tom, jestli někdo opravdu slyší, co říkáte. Jeden z komentářů na Redditu zní: „Mám kamarády, ale nikdo neslyší, co potřebuju říct.“ To je osamělost v čisté podobě.
Domácnosti jednoho člověka - nová normalita
V roce 2011 bylo v Česku 1,4 milionu jednočlených domácností. V roce 2021 jich bylo už 1,9 milionu. Téměř třetina všech domácností je jen jedna osoba. To je nejvyšší růst za posledních 20 let. Proč? Protože lidé odkládají manželství, rozvádějí se, přestávají žít s rodiči, nebo prostě raději žijí sami. A to je v pořádku - až do chvíle, kdy se to stane pravidlem, a ne volbou.
Společnost se změnila. Lidé pracují doma, kupují všechno online, nemají čas na kávu s sousedem. A když se vracíte z práce do prázdného bytu, kde vás nečeká nikdo, neříká vám nikdo „ahoj“, neptá se, jak jste dnes, tak se začínáte učit být sám. A pak už nevíte, jak se vrátit zpět.
Digitalizace - přítel nebo nepřítel?
My si myslíme, že sociální sítě nás spojují. Ale výzkumy ukazují opak. Když procházíte feedem, vidíte jen to, co ostatní chtějí ukázat. Dokonalé fotografie, šťastné rodiny, cesty po světě. A vy? Vy jste v kuchyni s kávou a myšlenkami: „Proč to mám já tak těžké?“
Algoritmy neříkají: „Zavolej někomu.“ Říkají: „Zůstaň tu. Podívej se ještě na jednu věc.“ A tak se člověk zacyklí v pasivním sledování - a ztrácí schopnost navazovat skutečné spojení. Olivia Laing, autorka knihy o osamělosti, říká: „Čím jsme izolovanější, tím víc v nás sílí paranoidní strach z cizích lidí.“ A ten strach nám brání vytvářet nové vztahy. Takže se zamykáme v kruhu: izolace → strach → víc izolace.
Co dělají senioři? A proč je to jiné?
Senioři jsou často považováni za hlavní oběti osamělosti. A skutečně - po smrti manželky nebo přátel, když se rodina rozptýlí, může být život skutečně prázdný. Ale výzkum ukazuje: 70 % starších lidí v Česku říká, že osamělost je s nimi „jen zřídka“ nebo „vůbec“. Proč? Protože se naučili žít sám. Mají knihy, televizi, procházky, zahrádky. A někteří z nich říkají: „Mám to pod kontrolou.“
Je to jiný typ osamělosti. Není to strach. Je to přijetí. Ale to neznamená, že je to správné. Lidé, kteří „přijali“ osamělost, často přestávají hledat spojení. A to je nebezpečné. Ne protože by se chtěli zemřít. Ale protože přestávají chtít žít.
Co se děje v Česku? A co plánují?
Stát začíná věnovat pozornost tomuto problému. Ministerstvo zdravotnictví v prosinci 2025 zveřejnilo plán na testování „sociálních center“ ve 15 městech do konce roku 2026. Tyto prostory budou mít kanceláře, kde můžete zavolat na telemedicínu, ale také koutek, kde si sednete s kávou a někoho potkáte. Ne budete muset nic říct. Jen být.
Neziskové organizace jako Age Management se snaží pomáhat mladým dospělým - právě té nejvíce ohrožené skupině. Ale problém je, že 88 % Čechů o těchto službách ani neví. A když se o nich dozví, nevěří, že by jim mohly pomoct. „To je pro ty, kdo mají problémy,“ říká někdo. A přitom ty „problémy“ už jsou u všech. Jen se neukazují.
Proč to neřešíme?
Největší překážka není chybějící peníze. Není to nedostatek programů. Je to naše vlastní odmítnutí.
78 % Čechů podle průzkumu z února 2025 říká: „Raději si zachovám soukromí, než budu mít víc kontaktů.“ To zní jako svoboda. Ale ve skutečnosti je to útěk. Útěk před rizikem. Rizikem, že někdo uvidí, že jste nešťastní. Rizikem, že někdo pozná, že potřebujete někoho. A my si myslíme, že soukromí je bezpečí. Ale soukromí bez spojení je jen klec.
Profesorka Barbara Sahakianová z Cambridge říká: „Musíme přesvědčit lidi, že spojení s ostatními není luxus. Je to základní součást zdraví. Stejně jako jídlo nebo spánek.“
Osamělost není váš problém. Je to problém všech. A pokud se o ní nebudeme bavit, nikdy ji nevyřešíme.
Je osamělost stejná jako sociální izolace?
Ne. Sociální izolace je fyzický stav - kdy máte málo kontaktů s lidmi. Osamělost je vnitřní pocit - když se cítíte sami, i když jste kolem lidí. Někdo může žít s rodinou a cítit se osaměle. Někdo může žít sám a nechat se nechat. Osamělost je o kvalitě vztahů, ne o počtu.
Proč se muži méně přiznávají k osamělosti?
Muži jsou od dětství učeni, že „silní“ neplejí. Říct „cítím se osaměle“ se považuje za slabost. Výzkumy ukazují, že muži nejen méně hovoří o svých emocích, ale také méně hledají pomoc. To neznamená, že to necítí. Znamená to, že to potlačují - a to může vést k depresi, závislostem nebo i fyzickým onemocněním.
Je osamělost větším rizikem než kouření?
Podle výzkumů z Cambridge a WHO je osamělost srovnatelná s kouřením 15 cigaret denně. Nejde o to, že je „horší“. Jde o to, že je stejně nebezpečná - a přitom ji většina lidí ignoruje. Kouření vidíme. Osamělost ne.
Může pomoci terapie, když se člověk cítí osaměle?
Ano, ale ne proto, že by terapeut „napravil“ vaše vztahy. Terapie pomáhá pochopit, proč se cítíte osaměle - a jaké vztahy si opravdu chcete. Některé osoby se cítí osaměle, protože se neumí spojovat s lidmi. Jiní se cítí osaměle, protože se spojují s lidmi, kteří nejsou pro ně správní. Terapie neřeší osamělost. Řeší, jak se k ní vztahujete.
Co můžu udělat hned teď, abych se necítil tak osaměle?
Začněte malým krokem. Neptejte se: „Kdo mě má rád?“ Zeptejte se: „Koho můžu pozvat na kávu?“ Může to být soused, kolega, známý z knihovny. Neříkejte: „Chci se spojit.“ Řekněte: „Mám čas v pátek. Chceš si sednout?“ Nečekáte na hluboký vztah. Čekáte na jeden okamžik, kdy někdo řekne: „Ano.“ A ten okamžik může změnit celý váš den.
Jsou nějaké bezplatné služby v Česku, které pomáhají s osamělostí?
Ano. Organizace jako Age Management nabízejí bezplatné konzultace pro mladé dospělé. V některých městech fungují „kavárny bez předstírání“ - místa, kde se lidé setkávají, ale nemusí mluvit o svých problémech. Telemedicínské služby pro seniory jsou zdarma přes zdravotní pojišťovnu. A všechny tyto služby jsou anonymní. Nemusíte nikomu nic říkat. Stačí jít.
Co dál?
Neřešte osamělost jako problém, který musíte „vyřešit“. Řešte ji jako signál. Signál, že potřebujete někoho, kdo vás vidí. Ne jako závadu. Ne jako slabost. Ale jako lidskou potřebu - stejně jako jídlo nebo spánek.
Nečekáte na velký zázrak. Čekáte na malý krok. Na hovor, který jste odložili. Na zavolání, které jste se báli udělat. Na kávu, kterou jste si slíbili, ale nikdy jste nezavolali.
Osamělost nevymizí, když se vám někdo objeví. Vymizí, když se vy odvážíte říct: „Potřebuji tě.“ A to je nejtěžší krok. Ale také ten nejvíce lidský.